Aloe Vera nám vrátila dceru - zkušenosti Hudcovi (LR Magazín 2008-2; str. 25)
ALOE VERA – ZKUŠENOSTI
který nám změnil život na dlouhou dobu.
Dcera seděla mezitím se synem v čekárně.
Ptala jsem se nahlas sama sebe: „Jak
jí to mám říci? Je to 15letá holka, která
má život před sebou, jak jí mám říci, že
jí vezeme do nemocnice na onkologii?...“
Lékařka mi navrhla, že jí to sdělí, ale odmítla
jsem: „Ne, to musím já sama, kdo jiný by ji to
měl říci než máma?…“ Vzala jsem Káťu kolem
ramen a cestou z čekárny jsem jí koktavým
hlasem řekla: „Kači, musíš jít do nemocni-
ce, máš…“, hrdlo se mi stáhlo a nemohla
jsem tu větu ze sebe vydat… „Co mám,
co mi je?“ už se slzami v očích se mě
Kačka ptala. Bylo to těžké pokračovat, ale
musela jsem, není to malá holka, abych jí lha-
la, stejně by se to dozvěděla po příjezdu do
nemocnice… „máš někde v těle nádor, který
se ti rozesel do plic, proto musíš okamžitě
do nemocnice, aby tě mohli léčit, abys byla
zdravá“. V tom se mě syn, který šel po
mém druhém boku, zeptal: „Mami, Kačka
nám umře?“ Dcera i já jsme se rozbrečely
ještě víc a klopýtavým krokem šly pomalu
k autu. Jeli jsme domů zabalit věci do ne-
mocnice. Cestou nám dcera řekla, že chce
jet ještě za spolužáky do školy a rozloučit se
ke koním. Bylo to příšerné. Ve škole probíhala
výuka, ale přesto jsem požádala profesorku
o výjimku, aby Katka mohla říci spolužákům:
„Ahoj, mám vás všechny moc ráda…“ Násle-
doval pláč a slzy se objevily i na tváři hochů.
Ze školy jsme jeli zavézt syna k babičce na
hlídání a pak následovala krátká návštěva na
ranči. Tam, po krátkém rozhovoru, majitel bez
jakéhokoliv slova Kačce sám osedlal jejího
nejmilejšího koně Karoška a Kačka si na něm
vyjela. Její krásné dlouhé vlasy vlály ve větru
a ona se pevně držela v sedle. Bylo to jako
loučení, jakoby to mělo být naposledy. Mlčky
jsme s manželem seděli u ohrady a sledo-
vali, jak jí to moc sluší na koňském hřbetu
a jak krásně jezdí. Asi po 20 minutách jsme
odjížděli všichni se slzami v očích směrem do
Brna.
Přijeli jsme do dětské nemocnice, kde na
nás už opravdu čekali. Začala sága spousty
vyšetření. Od příjmového lékaře jsme se asi
za hodinu dozvěděli, že neví co s ní, protože
ta etiologie je tak nejasná, že si netroufnou
ji umístit na onkologickém oddělení. Dalších
30 minut jsme čekali, než se lékaři dohod-
li. Umístili ji do proskleného pokoje jednoho
oddělení, kde byla úplně sama a návštěvy
nám omezily na 1 osobu a to matku. Praco-
vala jsem na směny, takže jsem za dcerou
dojížděla každý den, třeba jen na pár minut,
jen aby věděla, že ji mám ráda a aby to ne-
vzdala! Ty první dny byly hrozné a noci ještě
horší. Doma bylo bez Kačky pusto prázdno,
syn se stále ptal, kdy Kačka přijede a jest-
li nám neumře, kreslil a psal jí dopisy. Díky
mému báječnému manželovi i přesto, že
jsem jako manželka
a máma v tu dobu
doma nefungova-
la, všechno klapa-
lo. Snažil se držet
chod domácnosti,
jak se dá, aby bylo
všechno OK a za to
mu vyjadřuji obrovs-
ký DÍK. Kačce byly
nasazeny i.v. antibio-
tika, tzv. Cefalospo-
riny a nejhorší bylo,
že jí stále praskaly
žíly. Každý druhý den
museli chodit lékaři z
ARO a zaváděli jí no-
vou braunylu. Byla na
tom psychicky velice špatně o to víc, když
měla bolesti a vysokou horečku. Volala mi v
noci, že už nemůže, že to vzdává, že se stejně
neuzdraví a umře… Proplakané noci z pocitu
bezmocnosti si málokdo dokáže představit.
Mým dotazům na diagnózu onemocnění
dcery se stále lékaři vyhýbali a zkoumali dál.
Sdělili nám jen, že stále čekají na výsled-
ky vyšetření na TBC a imunologii a že za tu
dobu mohou pouze prokazatelně potvrdit, že
má v těle obrovské množství chlamydií. Stav
u dcery stále kolísal a tak lékaři svolali
konzilia na její onemocnění a když 30. 11.
2006 vyšly pozitivní tumor markry, rozhod-
li se provést celkový screening těla, který
odhalil množství 29 ložisek v dceřiných
plicích. Poté se lékaři rozhodli provést in-
vazivní metodou (operativně) i odběr vzorku
ložiska z plic na histologické vyšetření.
Dne 18. 12. 2006 jsme byli s manželem
pozvaní na rozhovor s lékaři a operatérem,
který nás měl obeznámit s riziky a kompli-
kacemi operace. Po tomto rozhovoru jsme
měli podepsat souhlas k operaci tzv. thora-
cotomii (řez přes hrudník). Pan primář, který
Kačku měl operovat, nám sdělil, že pokud
se prokáže diagnóza, kterou předpokládají,
tak je riziko při otevření hrudníku, že se roz-
sev dostane postupně i do celého těla a pak
prognóza je 3 týdny až 1 měsíc života dcery.
Dali nám 10 min. na rozmyšlenou, zda bu-
deme souhlasit. S operací jsme s manželem
souhlasili, ale pouze thoracoskopicky (son-
dami). Lékaři zuřili, ale představa, že bude
mít dcera rozřízlý hrudník a pár týdnů života,
které by strávila v nemocnici, byla ubíjející.
A co když se uzdraví, to už v životě nevyjde
v létě bez roláku, natož v plavkách… Opera-
ce byla stanovena na 19. 12. 2006. Po ope-
raci mi paní asistentka sdělila, že dcera měla
srostlé plíce k pohrudnici a plicní laloky byly
srostlé k sobě masivní vazivovou plenou, ale
k ložiskům ve středu plic se nedostali, jelikož
byla plíce zkolabovaná, tedy vzali velice malý
vzorek z okrajové části plic, kde bylo velké
množství vaziva a to znamená, že výsledek
histologického vyšetření může být zkreslený
a nepřesný. Slušně řečeno, nedovolili jsme
do dcery řezat, tak se to asi nepovedlo, jak
chtěli, protože přes optiku jsou omezené roz-
hledy než když je to vidět jasně před očima.
Dne 24. 12. 2006 na vánoce nám dovolili
vzít Kačku na pár hodin domů, mezi infúzemi
a dne 30. 12. 2006 jsme si ji vezli domů už
nastálo.
Při propouštění nám sdělili, abychom si za
14 dní zavolali o výsledky a domluvili se na
kontrole. Dostali jsme pár léků z ATB řady do
3. 1. 2007. Za 14 dní jsem volala o výsled-
ky, ale nebyly, tak jsme čekali dál. Dcera byla
naprosto bez léků, ale stav nic moc, bolesti
zad, křeče v břiše, zvracení, únava a hlavně
psychicky na tom nebyla moc dobře, protože
jsme stále nevěděli nic. Vzala jsem si měsíc
dovolené a byla s dcerou doma. 1x týdně
jsem se s ní jela podívat za spolužáky do
školy a pak na ranč na koně, aby měla moti-
vaci a chuť do života. No a pak přišel den “D“
a to čtvrtek 18. 1. 2007, kdy jsem s dcerou
šla po návštěvě školy na oběd do místní res-
taurace, kde jsem potkala bývalou kolegyni
paní Zdeňku Gottvaldovou, která se dala se
mnou do řeči. Vyslechla si náš příběh a na-
bídla mi pro dceru Aloe Vera Gel a kontakt
na špičkového odborníka MUDr. Formánka.
Dlouho jsem neváhala a podepsala registra-
ci, abych mohla využívat výhod pro LR-part-
nery a nakupovat pro dceru AV za výhodnou
cenu. Dle doporučení MUDr. Petra Formán-
ka, kterému jsem volala na LR-Hot line, jsme
nasadili „Mega“ dávku AV, k tomu ProBalan-
ce a Bioxan. První týden kúry AV se dceřin
stav zhoršil, ale MUDr. Formánek mi sdělil, že
se to stává, ale stav se pak postupně začne
zlepšovat a dostávat k normálu.
Začátkem února 2007 jsem volala asistentce
do nemocnice, jestli už mají výsledky a kdy
máme přijet na kontrolu. Datum bylo stano-
veno na 19. 2. 2007, kdy jsme se s dcerou
dostavili do Brna do nemocnice na kontrolu.
... před operací prosinec 2006
zlom magazin.indd 25
28.3.2008 11:20:33