Aloe Vera nám vrátila dceru - zkušenosti Hudcovi (LR Magazín 2008-2; str. 25)

ALOE VERA ZKUŠENOSTI
který nám změnil život na dlouhou dobu.
Dcera seděla mezitím se synem v čekárně.
Ptala jsem se nahlas sama sebe: „Jak
to mám říci? Je to 15letá holka, která
život před sebou, jak mám říci, že
vezeme do nemocnice na onkologii?...“
Lékařka mi navrhla, že to sdělí, ale odmítla
jsem: „Ne, to musím sama, kdo jiný by ji to
měl říci než máma?…“ Vzala jsem Káťu kolem
ramen a cestou z čekárny jsem koktavým
hlasem řekla: „Kači, musíš jít do nemocni-
ce, máš…“, hrdlo se mi stáhlo a nemohla
jsem tu větu ze sebe vydat… „Co mám,
co mi je?“ se slzami v očích se
Kačka ptala. Bylo to těžké pokračovat, ale
musela jsem, není to malá holka, abych lha-
la, stejně by se to dozvěděla po příjezdu do
nemocnice… „máš někde v těle nádor, který
se ti rozesel do plic, proto musíš okamžitě
do nemocnice, aby mohli léčit, abys byla
zdravá“. V tom se syn, který šel po
mém druhém boku, zeptal: „Mami, Kačka
nám umře?“ Dcera i jsme se rozbrečely
ještě víc a klopýtavým krokem šly pomalu
k autu. Jeli jsme domů zabalit věci do ne-
mocnice. Cestou nám dcera řekla, že chce
jet ještě za spolužáky do školy a rozloučit se
ke koním. Bylo to příšerné. Ve škole probíhala
výuka, ale přesto jsem požádala profesorku
o výjimku, aby Katka mohla říci spolužákům:
„Ahoj, mám vás všechny moc ráda…“ Násle-
doval pláč a slzy se objevily i na tváři hochů.
Ze školy jsme jeli zavézt syna k babičce na
hlídání a pak následovala krátká návštěva na
ranči. Tam, po krátkém rozhovoru, majitel bez
jakéhokoliv slova Kačce sám osedlal jejího
nejmilejšího koně Karoška a Kačka si na něm
vyjela. Její krásné dlouhé vlasy vlály ve větru
a ona se pevně držela v sedle. Bylo to jako
loučení, jakoby to mělo být naposledy. Mlčky
jsme s manželem seděli u ohrady a sledo-
vali, jak to moc sluší na koňském hřbetu
a jak krásně jezdí. Asi po 20 minutách jsme
odjížděli všichni se slzami v očích směrem do
Brna.
Přijeli jsme do dětské nemocnice, kde na
nás opravdu čekali. Začala sága spousty
vyšetření. Od příjmového lékaře jsme se asi
za hodinu dozvěděli, že neví co s ní, protože
ta etiologie je tak nejasná, že si netroufnou
ji umístit na onkologickém oddělení. Dalších
30 minut jsme čekali, než se lékaři dohod-
li. Umístili ji do proskleného pokoje jednoho
oddělení, kde byla úplně sama a návštěvy
nám omezily na 1 osobu a to matku. Praco-
vala jsem na směny, takže jsem za dcerou
dojížděla každý den, třeba jen na pár minut,
jen aby věděla, že ji mám ráda a aby to ne-
vzdala! Ty první dny byly hrozné a noci ještě
horší. Doma bylo bez Kačky pusto prázdno,
syn se stále ptal, kdy Kačka přijede a jest-
li nám neumře, kreslil a psal dopisy. Díky
mému báječnému manželovi i přesto, že
jsem jako manželka
a máma v tu dobu
doma nefungova-
la, všechno klapa-
lo. Snažil se držet
chod domácnosti,
jak se dá, aby bylo
všechno OK a za to
mu vyjadřuji obrovs-
DÍK. Kačce byly
nasazeny i.v. antibio-
tika, tzv. Cefalospo-
riny a nejhorší bylo,
že stále praskaly
žíly. Každý druhý den
museli chodit lékaři z
ARO a zaváděli no-
vou braunylu. Byla na
tom psychicky velice špatně o to víc, když
měla bolesti a vysokou horečku. Volala mi v
noci, že nemůže, že to vzdává, že se stejně
neuzdraví a umře… Proplakané noci z pocitu
bezmocnosti si málokdo dokáže představit.
Mým dotazům na diagnózu onemocnění
dcery se stále lékaři vyhýbali a zkoumali dál.
Sdělili nám jen, že stále čekají na výsled-
ky vyšetření na TBC a imunologii a že za tu
dobu mohou pouze prokazatelně potvrdit, že
v těle obrovské množství chlamydií. Stav
u dcery stále kolísal a tak lékaři svolali
konzilia na její onemocnění a když 30. 11.
2006 vyšly pozitivní tumor markry, rozhod-
li se provést celkový screening těla, který
odhalil množství 29 ložisek v dceřiných
plicích. Poté se lékaři rozhodli provést in-
vazivní metodou (operativně) i odběr vzorku
ložiska z plic na histologické vyšetření.
Dne 18. 12. 2006 jsme byli s manželem
pozvaní na rozhovor s lékaři a operatérem,
který nás měl obeznámit s riziky a kompli-
kacemi operace. Po tomto rozhovoru jsme
měli podepsat souhlas k operaci tzv. thora-
cotomii (řez přes hrudník). Pan primář, který
Kačku měl operovat, nám sdělil, že pokud
se prokáže diagnóza, kterou předpokládají,
tak je riziko při otevření hrudníku, že se roz-
sev dostane postupně i do celého těla a pak
prognóza je 3 týdny 1 měsíc života dcery.
Dali nám 10 min. na rozmyšlenou, zda bu-
deme souhlasit. S operací jsme s manželem
souhlasili, ale pouze thoracoskopicky (son-
dami). Lékaři zuřili, ale představa, že bude
mít dcera rozřízlý hrudník a pár týdnů života,
kte by strávila v nemocnici, byla ubíjející.
A co když se uzdraví, to v životě nevyjde
v létě bez roláku, natož v plavkách… Opera-
ce byla stanovena na 19. 12. 2006. Po ope-
raci mi paní asistentka sdělila, že dcera měla
srostlé plíce k pohrudnici a plicní laloky byly
srostlé k sobě masivní vazivovou plenou, ale
k ložiskům ve středu plic se nedostali, jelikož
byla plíce zkolabovaná, tedy vzali velice malý
vzorek z okrajové části plic, kde bylo velké
množství vaziva a to znamená, že výsledek
histologického vyšetření může být zkreslený
a nepřesný. Slušně řečeno, nedovolili jsme
do dcery řezat, tak se to asi nepovedlo, jak
chtěli, protože přes optiku jsou omezené roz-
hledy než když je to vidět jasně před očima.
Dne 24. 12. 2006 na vánoce nám dovolili
vzít Kačku na pár hodin domů, mezi infúzemi
a dne 30. 12. 2006 jsme si ji vezli domů
nastálo.
Při propouštění nám sdělili, abychom si za
14 dní zavolali o výsledky a domluvili se na
kontrole. Dostali jsme pár léků z ATB řady do
3. 1. 2007. Za 14 dní jsem volala o výsled-
ky, ale nebyly, tak jsme čekali dál. Dcera byla
naprosto bez léků, ale stav nic moc, bolesti
zad, křeče v břiše, zvracení, únava a hlavně
psychicky na tom nebyla moc dobře, protože
jsme stále nevěděli nic. Vzala jsem si měsíc
dovolené a byla s dcerou doma. 1x týdně
jsem se s jela podívat za spolužáky do
školy a pak na ranč na koně, aby měla moti-
vaci a chuť do života. No a pak přišel den “D“
a to čtvrtek 18. 1. 2007, kdy jsem s dcerou
šla po návštěvě školy na oběd do místní res-
taurace, kde jsem potkala bývalou kolegyni
paní Zdeňku Gottvaldovou, která se dala se
mnou do řeči. Vyslechla si náš příběh a na-
bídla mi pro dceru Aloe Vera Gel a kontakt
na špičkového odborníka MUDr. Formánka.
Dlouho jsem neváhala a podepsala registra-
ci, abych mohla využívat výhod pro LR-part-
nery a nakupovat pro dceru AV za výhodnou
cenu. Dle doporučení MUDr. Petra Formán-
ka, kterému jsem volala na LR-Hot line, jsme
nasadili „Mega“ dávku AV, k tomu ProBalan-
ce a Bioxan. První týden kúry AV se dceřin
stav zhoršil, ale MUDr. Formánek mi sdělil, že
se to stává, ale stav se pak postupně začne
zlepšovat a dostávat k normálu.
Začátkem února 2007 jsem volala asistentce
do nemocnice, jestli mají výsledky a kdy
máme přijet na kontrolu. Datum bylo stano-
veno na 19. 2. 2007, kdy jsme se s dcerou
dostavili do Brna do nemocnice na kontrolu.
... před operací prosinec 2006
zlom magazin.indd 25
28.3.2008 11:20:33